Osvětim, svědomí lidstva
V pondělí 18. 3. jsme se zúčastnili exkurze s názvem Osvětim, svědomí lidstva. Vyjížděli jsme ve 4:30 od školy a zamířili směr Frenštát pod Radhoštěm. Naší první zastávkou byla čerpací stanice v Klimkovicích. Po překročení polských hranic nás čekala ještě hodina a půl cesty do Osvětimi. Po příjezdu jsme se vydali na první část naší prohlídky. Naše prohlídka začala u vstupní brány už do samotného tábora. Hned na bráně naši pozornost upoutal velký nápis Arbeit macht frei neboli práce osvobozuje. Po překročení vstupní brány nám byl umožněn vstup hned do několika cihlových budov, kterých bylo v tomto táboře, jenom “ 28, a které dříve sloužily jako ubytovny pro vězně, ze kterých jsou dnes udělány muzea. V každé z budov naši pozornost jako první upoutaly prošlapané schody. Tyto schody nebyly prošlapané od vězňů, jak si někteří z nás mysleli, ale od turistů, kteří Osvětim navštíví.
Ročně je to asi 1,5 milionů lidí. V jedné z budov jsme měli možnost si prohlédnout například brýle patřící vězňům, kufry, nádobí, které bylo tou nejcennější věcí v táboře, berle, různé ortézy ale i malý model plynové komory z Březinky. V další jsme mohli vidět fotografie vězňů, kteří byli vězněni v Osvětimi. Pozornost upoutala i popravčí zeď, u které bylo zastřeleno několik vězňů. Nejdrsnější část naší prohlídky byla jediná dochovaná plynová komora. Zde končila většina vězeňských životů. Plynová komora byla naší poslední částí prohlídky v Osvětimi. Odtud jsme se autobusem přesunuli do asi 3 kilometrů vzdálené Březinky. I když se tento tábor z velké části nedochoval, nebránilo to k prohlédnutí pozůstatků plynových komor a upravených koňských stájích na ubytování vězňů. Tady také byla naše prohlídková trasa u konce. Po exkurzi následoval krátký rozchod po obchodním centru a cesta zpět domů. Po stejné trase jako ráno jsme se vrátili v pořádku domů po 16. hodině.
Osvětim a Březinka zážitek i když smutný, jenž vedl k zamyšlení a uvědomění, že to, co máme a kde žijeme není samozřejmost, jak si mnozí myslím. Pocity, které jste třeba ani jindy necítili. Příběhy, které jsou tak silné.
Děkujeme pánům učitelům Cabákovi a Václavíkovi za možnost to vidět a zažít, panu Kočí a panu průvodci za zajímavé poznatky a panu řidiči za to že nás dovezl tam, kam jsme potřebovali. Také děkujeme nadačnímu fondu za příspěvek na dopravu.
